Vilda Šefl - článek "Pohnuté osudy" z Lidových novin.

Fenomén, který zářil v jakémkoli  sportu a neznal slova o předem prohrané bitvě. Platilo to i v judu, v němž se prosadil nejvíc. S něčím si však poradit neuměl. S nešťastnou láskou a démonem jménem alkohol. Přesto všechny judisty zaskočila zpráva, že se Vilém Šefl oběsil. V 55 letech. Provaz si uvázal kolem sloupku terasy domu, odkud jej jeho láska rok předtím kvůli alkoholovým eskapádám vykázala...

S judem začal rodák ze Strašic u Rokycan dost pozdě, v sedmnácti. Coby student Střední lesnické školy v Písku získával v tamním klubu ostruhy v krajském přeboru. Jeho cesta pak vedla do Prahy na Fakultu tělesné výchovy a sportu a judistický domov našel Vilém Šefl ve Spartě.

Tím, že začal s judem později, se jeho umění dostávalo na patřičnou úroveň teprve postupně. A stejně postupně si lidé kolem něj začali všímat vlastností, díky kterým jim imponoval víc a víc.

„Vilda byl ohromným bojovníkem, a to ve všem, do čeho se pustil,“ vypověděl před pár lety Pavel Sinecký, někdejší judista Sparty a nyní činovník klubu.

Vpusťte lvy – dám jim po tlamě

„Nedělal nic napůl, čišela z něj touha po vítězství. Byl jí prostoupen, jinou možnost si nepřipouštěl. Kdo z týmu počítal s možností prohry, pro něj nebyl platným členem mančaftu. Vpusťte lvy – dám jim po tlamě, to z něj vyzařovalo. Vilda byl tělem i duší gladiátor. Kdo se s ním setkal poprvé a chtěl a uměl z jeho tváře něco vyčíst, se neměl na co ptát. Výsledky to pak jen potvrdily,“ dodal Sinecký.

Judisté Sparty se ve druhé polovině sedmdesátých let pohybovali na hraně extraligy družstev a druhé nejvyšší soutěže a v bojích o záchranu či o postup rostly i výkony Viléma Šefla. A vyrostly natolik, že v roce 1980, když coby vystudovaný tělocvikář musel na roční vojnu, po něm sáhla Dukla Banská Bystrica. Ta byla spolu s judisty tehdejších VŠ Praha hlavní baštou tohoto sportu v Československu.

Vladimír Kocman, Stanislav Tůma, Pavel Petřikov, Jaroslav Kříž, Vladimír Novák – co jméno, to aktuální či budoucí medailista z mistrovství Evropy či světa. V Banské Bystrici se tehdy sešla společnost šampionů.

„A Vilda mezi ně zapadl výtečně,“ vzpomíná Ludvík Wolf, tehdejší trenér Dukly a reprezentace. „V té době už byl velmi dobrý judista, přemýšlivý typ, kamarádský, při posezeních exceloval s kytarou. Měl jen smůlu v tom, že v jeho kategorii do 65 kilogramů v republice kraloval Jarda Kříž, pozdější dvojnásobný evropský medailista, takže Vildovi dlouho patřila pozice domácí dvojky,“ dodává Wolf.

Po návratu už Šefl, jenž se ještě před vojnou v Praze oženil, zamířil zpět, ale ne do Sparty, nýbrž do střediska vrcholového sportu při VŠ Praha. Tam získal tři domácí tituly a několik dalších úspěchů, v roce 1986 si připsal i svou jedinou účast na mistrovství Evropy. Táhlo mu však na jednatřicet a označili jej za neperspektivního, jako by odborníci nebrali na vědomí, že s judem začal později. Podobně jako Jarmila Kratochvílová, která získala světové tituly až po třicítce. Vrátil se tedy do Sparty.

Do historie juda vstoupil svým jen těžko opakovatelným chvatem, kterému od té doby nikdo neřekne jinak než „šefl“, případně „Šeflova hadice“. „Vilda byl výborný v boji na zemi. Ten chvat vymyslel a dovedl k absolutní dokonalosti. Takové držení uměl už jenom jeden judista na světě, Andreas Paluschek z tehdejší NDR, medailista z mistrovství Evropy. Na mě to Vilda při tréninku zkoušel několikrát a neměl jsem šanci,“ pamatuje si Vladimír Bárta, bývalý reprezentant a nynější sportovní ředitel Světové federace juda IJF.

Učitelem tělocviku

Ještě v době působení ve VŠ Praha nastoupil Šefl jako asistent na katedře tělovýchovy Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, kde časem začaly jeho hrátky s alkoholem. „Měl ještě jednu vlastnost, kterou jsem ovšem neobdivoval – strašně moc vydržel. Při nějaké oslavě nebo slezině do rána pil a hrál na basu nebo na kytaru, pak se hodinku prospal a šel se prát ligu. A zase měl ukrutnou sílu!“ přibližuje Bárta.

„Vildova životospráva? Šlo o sebezničení,“ přikyvuje Pavel Sinecký ze Sparty. „Byla to destrukce organismu, který však přesto podával přesvědčivější výkony než ‚vzorní‘ sportovci. Trvalo dlouho, možná dvacet, možná třicet let, než se na něm tento postoj k „neúdržbě“ vlastního těla zásadně projevil. Nebýt toho, mohl by se Vilda i v šedesátce srovnávat s mnohem mladšími judisty,“ přemítá.

O Šeflových výstřelcích začaly mezi judisty kolovat legendy. Při pijatykách měl být agresivní, občas vyprovokoval rvačku. Na fakultě uměl zaspat začátek hodiny v kabinetu nebo nepřijít vůbec. „Alkohol ho pohltil, nešlo s tím nic dělat,“ vzpomínají dodnes učitelé z tělovýchovné katedry.

Někteří kamarádi judisté jej přestali vyhledávat. Všechno vyvrcholilo nuceným odchodem z fakulty koncem 90. let. „Nový šéf katedry mu dal nůž na krk – když absolvuje odvykací kůru, bude moci odejít po vzájemné dohodě,“ vybavuje si judistova bývalá manželka Eva Šeflová. „Šel se léčit k Apolináři a pak jistou dobu sekal dobrotu.“

Pracoval v bezpečnostních agenturách, dělal vyhazovače. Ale nebylo to všechno. „Jednou jsem se ho zeptal, čím se živí. Odpověděl mi jasně: Slušně zacházím s krumpáčem, mám tempo, kterýmu druhý nestačej... Pokud vím, česáním jablek v Itálii si vydělal na auto, dokážu si představit jím nasazené laťky v obou případech. Přes všechny nešvary to byl dobrej člověk a přímej chlap, rovnější než pravítko. Tak si ho pamatuju nejvíc,“ říká Sinecký.

V roce 2004 se manželé Šeflovi rozvedli. Nová naděje ale zablikala rychle. Vilém Šefl se přestěhoval do Děčína ke své mladší partnerce, do níž se zamiloval. Z jeho přítomnosti měli radost členové tamního judistického klubu. „Vilda k nám vtrhl jako velká voda a svým nadšením tady rozpumpoval k životu veteránské judo, my měli jen mládež. Veteránů brzy bylo patnáct,“ říká Marie Vršecká, činovnice klubu.

„Byl úžasný, dal dohromady oddíl, který se rozpadal,“ těší bývalého Šeflova kolegu Pavla Mahna.

V květnu roku 2009, v necelých 54 letech, se Šefl dočkal velkého úspěchu. „Na mistrovství světa veteránů v Sindelfingenu vybojoval stříbro v kategorii do 73 kilogramů. Radoval se, že se na stará kolena konečně dočkal velké medaile,“ říká Lenka Königová, jež tehdy z Německa přivezla zlato.

„Při oslavě v Děčíně jsem nosil tátu v náruči po hospodě a volal: To je můj táta, vicemistr světa!“ líčí okamžiky štěstí judistův syn Jan.

Pohoda netrvala dlouho. Jeho otec měl i v Děčíně blízko ke skleničce a partnerka mu koncem léta stejného roku ukázala dveře.

Pohřeb nechci, řekl synovi

„V únoru 2010 mi řekl, že až ve školství dojde k očekávaným reformám, tak už tady nebude, protože končí se životem. Věděla jsem, že má potíže s partnerkou, ale nebrala jsem to vážně. Ovšem pil denně, bylo to cítit. V práci ale ne, naopak, on naši školu strašně pozvedl. Často nezvladatelné kluky uměl postavit do latě, hrál s nimi fotbal, boxoval, bral je na skály a oni ho za to milovali,“ vzpomíná Radka Svobodová, jež se Šeflem učila tělocvik na odborném učilišti v Děčíně.

Smutný epilog ze závěru srpna roku 2010 už je známý.

Vše se obešlo bez pohřbu. „Táta si ho nepřál, urnu mám doma. Chtěl, abych popel roztrousil na chatě na Sázavě, čekám na svolení babičky,“ vysvětluje Jan Šefl.

Jeden pomník ale judista má, byť imaginární. „Když jsem mladé talenty ve Španělsku kdysi učil Vildův chvat, ptali se, jak se to jmenuje. Šefl, jak jinak, řekl jsem. To se jim ale špatně vyslovovalo a dnes to tam všichni znají jako La Checa. Přizpůsobili si to, ale je to o Vildovi,“ má jasno Vladimír Bárta.

Vilda Šefl

Našel jsem starou VHS kazetu z
extraligy 1994, tak jsem z toho sestříhal pár vzpomínkových záběrů Vildy Šefla.